Poslední rok jsem se rozhodl zkusit jednu zajímavou věc: Psal jsem si deník. Od posledních narozenin jsem si skutečně každý den poznamenal nějaké postřehy. Kromě jednoho případu, kdy jsem celou noc nespal, takže se dva fyzické dny počítaly za jeden praktický. Dohromady 365 bloků textu. Vše v jednom zaheslovaném textovém souboru, nejprve na tabletu, potom od podzimu na novém telefonu. Kromě třech týdnů, kdy jsem neměl tablet nikde v blízkosti, takže jsem si psal na papír a později to musel přepsat. 21. dubna 2016 můj pokus skončil a vzhledem k povaze těch dat, vám můžu maximálně napsat nějaké pocity a postřehy, které jsem během posledního roku ve spojení s deníkem získal.
Podstatou skutečného deníku, tedy toho, který jsem si já psal, je někam zaznamenávat události, které jsou příliš soukromé na to, abych je mohl napsat někam na veřejnost (twitter). Je to takové tajnůstkářství, člověk prostě chce mít nějaké aktivní soukromí. Je hezké, když existuje nějaké místo, kam můžu vylít svoji zlost a radost. Asi to taky souvisí s introvertní povahou člověka, ale tím si nemůžu být jistý, protože si nedokážu moc představit, jaké je to v opačné povaze. Zkrátka mám pochyby, jestli mají v životě existovat informace, které by nikdo neměl vědět. Ale i kdyby ne, tak si můžu do deníku psát to, co jsem zrovna teď nikomu neřekl, abych to nezapomněl.
Když už zhruba chápu podstatu (kterou jsem si určil na začátku), je zajímavé pozorovat, jak se mění forma a obsah a množství informací, co si tam zapisuji, a chuť si vůbec něco zapsat. Ze začátku jsem nevěděl, jak se to správně píše, a docela jsem se na to dohromady těšil. Takže jsem si psal vždycky, když jsem neměl co dělat, takže nejčastěji v metru, takže nejčastěji vícekrát za den. Někdy se i naopak stalo, že jsem za celý den žádné volno nenašel, takže jsem pak musel dopisovat zpětně. To mi nevyhovovalo, tak jsem si postupně zvykl sednout si vždy před spaním a napsat deník za celý den. K tomu se ještě přidal nový telefon a příležitost to psát opravdu zcela pravidelně, díky tomu, že jsem ho měl vždy v blízkosti, což se s tabletem úplně pokaždé nepovedlo. Tou dobou jsem ale začal pozorovat zajímavý jev – postupně mě to přestávalo bavit. Všímal jsem si vlastně pár typů jevů a vývoje určitých situací kolem sebe. Velice často se mi během dne objevily zajímavé myšlenky, které jsem ani do večera nezapomněl, ale nějak jsem je přestal považovat za důležité a nezaznamenal jsem je. Místo toho jsem hledal postřehy v místech, které už dobře znám a nic moc objevného nenosí.
V tom je právě ten problém. Moje vnitřní cenzura je tak silná, že některé věci nepropustí ani do soukromého zabezpečeného deníku. I když je to v podstatě černá díra, já si deník v blízké době číst nebudu a jestli to někoho bude zajímat za 20 let, tak už se svým mladým nevyspělým myšlenkám budu jenom smát. Ale stejně prostě existují věci, které nechci prozradit nikomu. Jakože ani sobě. Fakt si říkám svéprávný člověk? Nic moc teda.
Možná ale existuje ještě jedna funkce deníku. Zpětně mám pocit, že fungoval i jako jakýsi pročišťovač mozku. Když jsem ho psal, přemýšlel jsem nad věcmi, co se uplynulý den staly, uvědomoval jsem si, jakým směrem se vyvíjím, a ty myšlenky samy plynuly podvědomím a uspořádávaly se. Něco jako spánek, modlitba, umění. Může se stát, že mi odteď bude něco v mysli chybět. Plánuji to nahradit posloucháním více hudby. Třeba to bude fungovat.
A takhle skončil můj deník. Objevil jsem skrze něj něco zajímavého, ale po roce už se to zmenšovalo na minimum. Působilo to na mě i podvědomě, ale nevím jak. Až si nebudu muset každý den psát, budu dřív chodit spát, tím budu míň unavený, a budu mít lepší život. Tak asi dobrý.