Když 13. října vláda vyhlásila zákaz vycházení a zákaz návštěv stravovacích a kulturních zařízení, byl jsem celkem zoufalý. Ještě pár dní předtím jsem pevně věřil, že se ničeho takového v blízkých letech nedožiji, a navíc jsem strávil hodně energie diskuzemi o represích a současné situaci vůbec. Kromě mě se těchto myšlenek týkaly asi 2/3 všech tweetů vůbec a neměl jsem pocit, že by to mně nebo většině lidí něco přinášelo. Rozhodl jsem se tak pozitivně vymezit vůči tomuto trendu a dal jsem si výzvu, že od dalšího dne budu sdílet každý den na tw jen jeden pozitivní příspěvek, jak jsem někoho podpořil, někomu udělal radost, s někým se viděl, něco hezkého viděl nebo zažil, a podobně. Navíc to vždy doprovodím v moderním duchu fotkou. Tehdy jsem vůbec netušil, jak velký jsem to na sebe ušil bič.
1) Fotky
Fakt nejsem na fotky. Mnoha pokusy jsem ověřil, že mě to nebaví a nenaplňuje. Když vynecháme fakt, že mám špatný foťák na mobilu a ani fotit moc neumím, tak hlavně mě vůbec nenaplňuje jít na nějakou akci a udělat si tam z principu fotku, kterou dám na internet. Lidi, jak to děláte? Takovýto, že dáváte na instagram celý váš život?
Vlastně mě to po pár týden začalo dost otravovat. Místo uvolnění, kvůli kterému na akce chodím, jsem musel v hlavě vždy držet myšlenku na tu fotku. Několikrát se mi to dokonce nepovedlo, nebo jsem si vzpomněl v nevhodnou chvíli, takže ta fotka nebyla moc vypovídající…
Přitom není pravda, že bych předtím nikdy nic nevyfotil. Jen to nebylo tak nucené a tak často. Holt na každodenní fotky tu máme jiné.
2) Každý den
Když jsem si výzvu zadával, očekával jsem, že přeci nebude problém najít každý den nějakou hezkou pozitivní drobnost na mém životě. A ono to kupodivu úplně nevycházelo…
Jasný, vždy když jsem šel okolo hospody s točeným pivem a tušil jsem, že doma žádné nemáme, vzal jsem pár lahví s sebou. Když jsem měl hlad a šel okolo bufetu, koupil jsem si něco dobrého. Když jsem měl někde nějakou povinnost a zbyl mi čas cestou domů, prošel jsem se nebo projel na kole, aby mi nechyběl pohyb. Když jsem byl na neobvyklé akci, problém vyřešen… Ale všechny tyhle pozitivní aktivity začaly být brzy stereotypní – a to i v souvislosti s tím, že se opakovaly z jara. Navíc jsem cítil alespoň lehkou povinnost trochu se věnovat škole a Metrobusu, takže se mi někdy celkem hodilo být třeba celý den zavřený doma. A co pak sdílet? Nic… Nic nebylo… Zkoušel jsem třeba alespoň vyběhnout ven do protější hospody… Ale tu tady na sídlišti nemáme :D Achjo.
Tak jsem alespoň zjistil, že není každý den radostný. Někdy se prostě musí počítat s nudou a neutrálně naladěnou činností.
3) Pozitivita
Říkal jsem si tehdy, že internet je plný negativních zpráv, zkreslených čísel a nadávek na ostatní, kteří mají jiné představy o živote. A že to je věc, kterou mám šanci alespoň malinko posunout. Nebudu to natahovat, tento bod se povedl. Opravdu jsem za celou dobu neukázal nic negativního ze svého života (a že toho bylo dost), čímž jsem v mých sledujících probouzel pohodu a podporoval jistotu, že má smysl žít i ve zlé době.
Jediným kontroverznějším příspěvkem byla fotka z demonstrace. Původně jsem ji zveřejňovat vůbec nechtěl, ale když pak navečer přišlo tradiční zamyšlení „co jsem dnes udělal radostného?“, musel jsem si upřímně přiznat, že tohle bylo jednoznačně radostné, že jsem získal zážitek, který ve mně vyvolal pozitivní náladu, potkal jsem pozitivně myslící lidi, sdíleli jsme spolu pozitivní náladu… Tak jsem to zveřejnil. K mému překvapení to dokonce mělo jeden z nejvyšších počtů lajků za dobu mého experimentu vůbec. Patrně trochu proto, že to bylo zajímavější a neobvyklejší než ostatní příspěvky, ale stejně mě překvapilo, že to nevyvolalo žádný velký odpor, ač to nebylo tak jednoznačně pozitivní jako ostatní události.
Otevírá se tím tedy široká otázka, co je vlastně na internetu radostné a pozitivní? Respektive, má smysl něco takového rozlišovat? Neudělal bych byl lépe, kdybych sdílel i negativní zážitky?
No, myslím si, že mi to do života otevřelo různé cesty svého vyjadřování k ostatním. Že možná někdy dává smysl zdržet se negativních komentářů, ale zase asi nikam nevede se přetvařovat na absolutní pozitivitu. Ještě je na tom mnoho co zpracovat.
Tímto příspěvkem jsem tedy chtěl uzavřít svou více než měsíc dlouhou výzvu. Drsný zážitek, který rozhodně stál za to. Od teď budu na twitter psát zase normálně jednou za čas své názory, jednou za čas tam dám fotku, když bude co. A příště zkusím zase nějakou výzvu méně technickou :)