Sport jako náboženství dnešní doby?

Sport. Mnozí z nás se mu věnují a baví je, moc o něm nepřemýšlejí. Vhodný sport také zlepšuje zdraví a pro kondici člověka je téměř nezbytný. A také sport jako vychvalovaný kult, který bez zmínky o negativech mnozí rodiče vnucují svým dětem od raného věku. A kdyby jen rodiče, také instituce a média jsou plná nekritické propagace sportu. Propagace sportu v takové podobě, kdy být rychlejší než soupeř se prezentuje jako úspěch, kterému má smysl zasvětit celý život.

Nestal se už sport něčím jiným? Nejsou tu zásadní přehlížené stinné stránky přílišného sportu a všudypřítomné soutěživosti? Není na místě otázka, zda dává smysl, abych věnoval desítky hodin měsíčně jen sportování? A neplní dnes sport stejnou funkci, jakou zejména v minulosti měly církve a náboženství?

Sport

Moje úvaha se snaží přednést srovnání sportu s náboženstvím, kdy obojí je založené na iracionální víře, rituálech, a budování církví a komunit, a to včetně morálních hodnot, které jsou v mnoha případech velmi pozitivní, ale v mnoha případech velmi diskutabilní. Na úvod říkám, že není cílem odsoudit ani sport ani náboženství. Spíše chci položit otázku, zda mnozí z nás nevyměnili jednu církev (náboženskou) za jinou (sportovní).

Proč tedy srovnávám sport s náboženstvím?

1) Vzestup vrcholového sportu nastal v době, kdy pomalu upadal dominantní vliv církví na technicky rozvinutou společnost. Můžeme říci, že lidé pouze začali mít peníze na placení sportu díky technickému pokroku – ale to je část pravdy. Lidé především téměř přestali tolik platit církvím, a díky tomu měli víc peněz na placení právě za sport. V dnešní době se staví obrovské množství sportovišť, prakticky v každé vísce je aspoň fotbalové hřiště – dříve byla v každé vesničce aspoň kaplička, ve velkém městě několik kostelů.

2) Argumentace důležitostí sportu pro mládež, aby nedělali nesprávné věci. Srovnejte s církví, jejíž přínos rovněž údajně má být ve výchově mládeže a v tom, že nebude mít čas a myšlenky na nesprávné věci. Jenže v tom je úskalí! Chceme-li vychovat svobodné a zodpovědné občany, tak v dětství potřebují nějaký ten neorganizovaný volný čas – ano, mohou ho využít nemile, i nebezpečně, ale dává jim to objevit, co je skutečně baví a naplňuje. A vůbec zjistit, co znamená, když mě nějaká činnost opravdu vnitřně naplňuje.

3) Morální hodnoty předávané ve sportu, které jsou v základu dobré (jako např. férová hra, respekt k soupeři), jenže ti nejvýše postavení je nedodržují a nevěří v ně (podvádějí, uplácejí atd), opět srovnej s církví; a patří k tomu i nezpochybňovaná dogmata, jako že je důležité, kdo je jak úspěšný v nějakém sportu, a že je dobré se snažit být co nejlepší; nebo naopak ,,není důležité vyhrát ale zúčastnit se“, což má motivovat ty, kteří nikdy dobří nebudou, jenže ve skutečnosti je to jen donucování méně úspěšných, aby také byli součástí komunity, protože bez nich sportovní komunita nebude tak masová, takže by systém moc nefungoval.

4) Masová propaganda od dětství skrze vodění dětí na sportovní utkání a koukání se s dětmi na sport v televizi, v kombinaci s nucením dětí chodit na sportovní kroužky, to vše v kombinaci s říkáním pouze pozitivních stránek sportu a cíleným mlčením o všech negativech. Srovnejme s voděním dětí do kostela a nucení na hodiny náboženství, kde jsou z principu sdělována jen pozitiva a nikoliv negativní stránky spojené s náboženstvím nebo sportem, a velmi často je přinejmenším v podtextu odsuzován jiný pohled (např. bezvěrectví nebo nesportování je prezentováno jako špatné).

5) Obrovská moc nemalé skupiny lidí, která je ve vedení sportovních organizací. Dokáží ovládat dokonce i celá odvětví ekonomiky a politiky, a to nejen tím, že mají obrovské finance. Srovnej s katolickou církví na vrcholu moci, kdy papež nebo biskup byli mocnější než panovníci.
Sport nepoužívá propagandu jen pro propagaci sebe samotného, ale přímo je využíván k ovlivňování společenských a politických názorů.
S tím přímo souvisí velký mediální prostor, který sport dostává. Žádná jiná část kultury nemá 10 minut denně těsně po hlavních seriózních zprávách na všech programech. Pokud má někdo vliv ve sportu, je s tím spojen často větší mediální prostor než když je vrcholný politik. A může často své názory dostat do myslí lidí velmi lehce, protože mu mají potřebu důvěřovat, protože je přece úspěšný.
A tady je zásadní manipulace – sport nám v úvodu říká, že kdo dosáhne skvělých výsledků ve sportu, ten je úspěšný. Přitom ta pravidla jsou jednostranná a vymyšlená!

Mimo jiné tím sportovní vládci říkají: Nevěnuj se vědě! Natož politice! Jestli se jim chceš věnovat, buď nejdřív úspěšný ve sportu! = Jestli chceš být dobrý vědec, musíš být nejdřív dobrý křesťan.

6) Budování lokálních komunit, ať už pasivních diváků, nebo lépe – aktivních sportovců. Typické pro církev. Kdy věnování se sportu, byť na nízké úrovni s mizernými výsledky, je jednoznačným pojítkem, a skrze upevňování sebevědomí (pochlebování, jak jsi dobrej, resp. nevadí, že nejsi úspěšný, když to vypadá, že se snažíš) se vytváří komunity lidí, kteří věří, že toto je správná cesta životem a že má smysl věnovat měsíce života rozmlouvání s Bohem = trénování v tělocvičně.

7) Sport stejně jako církev vede k dodržování pravidel, což mimo jiné posiluje moc formálních autorit. Respekt k autoritám je historicky ve společnosti velmi přeceňován. Protože lidé se často bojí, co by se stalo bez pravidel. A také se lidé často bojí sami o sobě rozhodovat a nést za rozhodnutí důsledky.
Ve skutečnosti však respekt k autoritám nahrává autoritativním vůdcům, kteří mnohdy získali moc ne zrovna čestnými způsoby, a pokud někdo chce dosáhnout změny, často musí podlézat příslušným autoritám. Sport by bez autorit – pravidel – rozhodčích nemohl nikdy fungovat. Proto je sport velmi výhodný, pokud chcete budovat společnost založenou na poslušnosti k autotitě – tedy společnost snadno ovladatelnou.


Na závěr pár slov o autorovi. Vězte, že Ender není obtloustlý šprt s komplexem z tělocviku, naopak se velmi aktivně věnuje pěší turistice, a přiměřený pohyb považuje za důležitý. Je pro něj však důležitá chytrá společnost založená na kritickém myšlení. Článek je motivován především negativy organizovaného sportu a soutěživosti, na kterou je kladen velký důraz, namísto logicky výhodnější spolupráce.

Budeme rádi za konstruktivní argumenty, ať už proti popsanému názoru nebo jako další pohledy na téma sportu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *